|
Josef Švejk mezi realitou a fikcí
Josef Švejk se narodil v
roce 1891 (asi) Praha Vinohrady, zemřel roku 1965
tamtéž. Pražský občan, který se stal předlohou pro
hlavní postavu románu Osudů dobrého vojáka Švejka
Jaroslava Haška.
Život
O životě pražského občana Josefa Švejka lze v českých
archívech nalézt pouze záchytné body: Narodil se v Praze
na Královských Vinohradech a v letech 1905 - 1908 se
učil a vyučil truhlářem. Pražský satirický časopis
„Karikatury“ ze dne 22. května 1911 o tom píše:
Poslušně hlásím, že jsem přišel na svět a chodil jsem
do školy. Později jsem byl v učení u jednoho truhláře a
vyučil jsem se.
V roce 1908 narukoval
Josef Švejk na vojnu a zúčastnil se v tehdejší rakouské
armádě okupace Bosny a Hercegoviny. Ovšem nedlouho poté
byl z vojenské služby kvůli „idiotizmu“ superarbitrován
a vrátil se opět do Prahy. V této době bydlel na
Královských Vinohradech v ulici Na Bojišti 12, hned
vedle světoznámého hostince „U Kalicha“, kde byl denním
hostem. Zdali tam potkal humoristu Jaroslava Haška je
nejasné. Lze pouze říci, že v žádném případě nesloužily
tyto dvě osoby společně v roce 1914 v 91. budějovickém
regimentu, který později odešel na východní frontu.
V roce 1918 se Josef Švejk
žení s Jarmilou Müllerovou, která ovšem s paní
Müllerovou z díla Jaroslava Haška není identická a
stěhuje se s ní do Sokolské ulice na Vinohradech, kde v
roce 1965 umírá.
Josef Švejk mezi románovou postavou a biografií
Zůstává stále diskutovanou záhadou, zdali Jaroslav Hašek
svého „hrdinu“, Josefa Švejka, vůbec kdy osobně poznal.
Celá záležitost zrodu díla začala totiž poněkud
netradičně:
V druhé polovině měsíce května 1911, se vrátil autor v
noci domů naprosto opilý a položil jakýsi kousek
zmuchlaného papíru na stůl. Byl to nejapný cár, na
kterém bylo naškrábáno: „Pitomec u kompanie“. Pod tím
bylo možno rozluštit ještě jednu větu: „Nechal se
vyšetřit a kvůli blbosti superarbitrovat“. Z této
kratičké poznámky vznikla posléze knížka „Dobrý voják
Švejk a jiné podivné historky“, která vyšla 1912 v
nakladatelství Hejdy a Tůčka. To protiřečí některým
zahraničním legendám, že „dobrý voják“, Josef Švejk, je
produktem teprve první světové války. Ve skutečnosti
spatřil světlo literárního světa, jako reálně žijící
osoba již v roce 1911.
Český novinář Jaroslav
Veselý tvrdí v časopise „Květy“ ze 07.09. 1968 pod
titulkem „Jaroslav Hašek - přítel Josefa Švejka“, že
autor se osobně seznámil se svým „hrdinou“ v Hostinci U
kalicha v květnu 1911. Josef Švejk, prý se právě
navrátil po dvou měsících vojenské služby do Prahy. Byl
propuštěn kvůli „neschopnosti“ a údajně mu vyprávěl celý
svůj příběh. Jaroslav Hašek veškeré jeho prožitky sepsal
a tím měla vzniknout kniha „Dobrý voják Švejk a jiné
podivné historky“.
Tomuto podání protiřečí
český haškolog Radko Pytlík tvrzením, že jakékoliv
kontakty mezi autorem a truhlářem Josefem Švejkem jsou
historicky nedoložitelné, i když tato osoba bezesporu
fakticky existovala. „Dobrý voják Švejk“ je prý spíše
pro autora osobou literární než postavou ve smyslu
biografického ztvárnění. Podobné stanovisko zastává i
vnuk světového literáta, Richard Hašek:
Můj dědeček slyšel tyto historky vyprávět v roce 1911
v Hostinci u Kalicha od třech vojenských veteránů, kteří
se v roce 1908 zúčastnili okupace Bosny a Hercegoviny.
Po skončení vojenské služby se 1911 vrátili do Prahy
a můj dědeček je potkal náhodou v Hostinci U kalicha,
když tam tehdá čekal na svého přítele Matěje Kuděje.
Poslední důvěrný přítel
pražského bohéma, Jan Mikolášek, který žil s Haškem
několik týdnů na Lipnici, před tím než humorista 1923
zemřel, o tom vypovídá:
Jednou jsem se Haška zeptal, „Poslyš Jardo, znal jsi
vůbec nějakého Josefa Švejka?“ On zavrtěl hlavou a
sdělil mi, že před válkou pouze o něm slyšel. Prý se
jedná o nějakého truhláře.
Podle známého sovětského
haškologa, Alexandra Dunajevského (v knize Idu za
Gašekom) se truhlář, Josef Švejk, nejprve proti
humoreskám v knize „Dobrý voják Švejk a jiné podivné
historky“ stavěl velice negativně a vyhrožoval autorovi
dokonce soudním procesem. Ovšem po pádu habsburské
monarchie a vzniku Československé republiky, se začal s
textem a obsahem knihy identifikovat, nakonec prý
tvrdil, že se jedná o jeho vlastní autentické prožitky -
a vydával se za „revolučního odpůrce Rakouska-Uherska“.
Tím si zajistil Josef Švejk v nové republice kariéru a
dotáhl až na státního úředníka. Od té doby se začalo v
Praze na Vinohradech proslýchat: „Jako státní úředník
nemusí být člověk bezpodmínečně úplně blbý, ale pakliže
je, usnadní to služební postup!“
Dobrý voják „Josef
Švejk“ číslo 2, který žádný nebyl
Ačkoli je identifikace hlavní postavy Josefa Švejka,
číslo 1, relativně snadná, v případě „Josefa Švejka“,
který vyšel po první světové válce z pera Jaroslava
Haška už to zase tak jednoduché není. Nová kniha dostala
název „Osudy dobrého vojáka Švejka“, přičemž pod jménem
„Josef Švejk“ se skrývají dvě postavy. Jedním z nich je
skutečný sluha (alias „pucflek“) nadporučíka Lukáše
jménem František Strašlipka a druhý je autor knihy sám -
Jaroslav Hašek.
Postava dobrého vojáka
„Josefa Švejka“ vzniká v rukopisech Jaroslava Haška
celkem třikrát:
▪ Dobrý voják Švejk a jiné
podivuhodné historky, Praha 1912
▪ Dobrý voják Švejk v zajetí,
Kyjev 1917
▪ Osudy dobrého vojáka Švejka,
Praha 1921-23
Všechny uvedené
„švejkoviny“ jsou na sobě absolutně nezávislé a
pojednávají o třech různých postavách, které sice
vystupují pod jménem „Josef Švejk“, ale nejsou vzájemně
identické. Nelze zjistit žádnou návaznost.
Zatímco Josefa Švejka v
Haškových humoreskách z roku 1912 lze historicky i
dokumentárně doložit - i když se tento (podle
Dunajevského) pozitivně hlásil k obsahu humoresek značně
opožděně a zřejmě z oportunistických důvodů - byl „Josef
Švejk“ z roku 1917 zcela prokazatelně smyšlenou
románovou postavou.
Dobrý voják „Josef Švejk“
z let 1921-1923, který se stal později světovým typem,
charakterizuje - jak již byla zmínka - podařenou
kombinaci mezi sluhou nadporučíka Lukáše, jménem
František Strašlipka a samotným Jaroslavem Haškem. Proč
autor svoji poslední a světoznámou knihu nezveřejnil pod
titulem „Osudy dobrého vojáka Strašlipky“ a místo toho
se vrací k mystifikaci „Josef Švejk“, zůstává pro
všechny haškology tohoto světa nerozluštěným
tajemstvím.[zdroj?] Přičemž je třeba zdůraznit, že jméno
„Strašlipka“ by podstatně lépe podtrhávalo satirickou
tendenci díla, než jméno „Josef Švejk“, který sice s
publikací z roku 1912 identický byl, ale s Haškovým
dílem z let 1921 - 1923 prokazatelně nemá nic
společného.
Josef Švejk a Německo
Obálka prvního německého
vydání Švejka |
Berlín a Německo
přinesli „dobrému vojáku Švejkovi“ jeho
neutuchající slávu. V době, kdy v Československu
byla kniha považována za „bezcennou prasárnu“,
která českému národu v cizině bude pouze škodit,
odhalili Němci v díle symptomy velkého umění a
bezkonkurenční originality (Jan Berwid-Buquoy,
česko-německý haškolog).
Kurt Tucholsky: V celém světě literatury, neznám
žádnou podobnou knihu.
Následující proniknutí „Josefa Švejka“ do
světové literatury je bezesporu velkou zásluhou
berlínského režiséra Erwina Piscatora. „Josef
Švejk“ se objevil na prknech „Divadla na
Nollendorfském náměstí“ v Berlíně v letech
1927-28. Úspěchy onoho německého režiséra
vyvolaly zájem světové veřejnosti pro tuto
ojedinělou společenskou grotesku: Po Německu
přichází Sovětský svaz a Velká Británie… |
Oficiální kruhy První republiky stály vůči tomuto
ojedinělému dílu velmi zamítavě a cenzura jej na nějakou
dobu dokonce pozastavila. Bez berlínského uvedení na
scénu Piscatorova divadla a silného zájmu německého
publika, nelze vyloučit, že by Hašek s jeho „Josefem
Švejkem“ zašli někde v ústraní jako bezvýznamní
„rebelanti“.
Josef Švejk -
Strašlipka" a lidé kolem něho
Osoby, místa a události jsou v Haškově publikaci
dokumentárně doložitelné. Za takovýchto okolností je
bezpochyb, že „Osudy dobrého vojáka Švejka“ nejsou
žádným typickým románem, nýbrž reprezentují ve
skutečnosti částečně monografii a částečně
autobiografii humoristy tak jako lidí v
bezprostředním okolí kolem něho.
Proč Hašek v některých
případech používá skutečných jmen a v ostatních
případech naopak sahá ke pseudonymům, zůstává i nadále
pro haškology záhadou.
Dobrý voják Josef
Švejk-Strašlipka.
Ve skutečnosti sluha nadporučíka Lukáše, František
Strašlipka (1880 - 1949), bydlištěm v Hostivicích u
Prahy. Cihlář Strašlipka se seznámil s autorem již před
první světovou válkou prostřednictvím pražské „bordel
báby“, paní Marie Müllerové. Strašlipka navštěvoval
Hostinec U kalicha poměrně často, neboť zde pracoval
jeho přítel, Josef Palivec, jako pomocný číšník.
Švejkova posluhovačka,
paní Müllerová.
Ve skutečnosti se jmenovala Marie Müllerová a Švejkovou
posluhovačkou nebyla.[zdroj?] Tato dáma byla oblíbenou
provozářkou bordelu v ulici Na Bojišti, Praha-Vinohrady,
v domě hned vedle Hostince U kalicha. František
Strašlipka s ní udržoval milostný poměr.
Hostinský Palivec
Skutečný hostinský v Hostinci U kalicha se jmenoval
Václav Šmíd, zvaný "grobián". Josef Palivec tam pracoval
pouze jako výpomocný číšník. Když se ho jedna čtenářka,
po vyjití "Švejka" ptala, zda-li je to pravda že tak
sprostě mluví, odpověděl: "Milostivá, mně dneska muže
každej vylízat prdel! Já 'sem prostě světoznámej!"
Tajný policista
Bretschneider
Jedná se o pražského policejního úředníka, používajícího
mnoho služebních krycích jmen. Krátce po vzniku ČSR, v
roce 1919, opustil Prahu a emigroval do Berlína. V
Bülowstraße 9 - 10, byl zaměstnán ve vinárně „Carl
Friebe - Gustav Schlichting“. V některých berlínských
archivních a policejních dokumentech je veden pod jménem
Španda-Bretschneider.
Julius Firt zaznamenal ve svých vzpomínkách (Knihy a
osudy) svědectví Zdeňka Bořka-Dohalského. Podle něj byl
Bretschneider student z Chodska (později sochař), který
nějakou dobu sdílel byt s Haškem a Zdeňkem M. Kudějem a
stal se obětí jejich šikany (brali mu věci a odmítali
platit svůj podíl nájmu). Nakonec si postěžoval bytné a
ta oba literáty vyhodila. Na odchodu Hašek slíbil svému
spolubydlícímu, že se pomstí: napíše knihu a „ten
nejblbější a nejodpornější chlap se bude jmenovat
Bretschneider“.
Nadporučík Jindřich
Lukáš
Ve skutečnosti se jmenoval Rudolf Lukáš. „Josef Švejk-Strašlipka“
u něho fungoval jako osobní sluha, alias „pucflek“. V
době první světové války byl nadporučík Rudolf Lukáš
představeným Haška, který pod ním sloužil jako spojka.
Jednoroční dobrovolník
Marek
Je bez pochyb, že se za tímto jménem skrývá
autor-humorista sám. Jméno „Karel Marek“ si Jaroslav
Hašek „vypůjčil“ od svého kamaráda z doby svého
anarchistického působení v Praze v době před první
světovou válkou.
Poručík Dub
Jeho skutečné jméno bylo poručík Jiří Mechálek. Sloužil
ve stejné jednotce jako „Švejk-Strašlipka“ a
„Marek-Hašek“.
Páni feldkuráti
Polní kurát Otto Katz se narodil 1864 a původně pocházel
z židovské rodiny, která v severních Čechách vlastnila
menší textilní továrnu. Feldkurát „Ibl“ (ve skutečnosti
Jan Evangelista Eybl) se narodil 15. 11. 1882 a zemřel v
roce 1967 v domově důchodců nedaleko Prahy. Polní kurát
Lacina (celým jménem Ludvík Lacina) se narodil 1868 a
pocházel z městečka Krásno nad Bečvou nyní součást
Valašského Meziříčí, kde vlastnil reprezentativní vilu.
Účetní šikovatel Vaněk
Celým jménem: Jan Vaněk. Byl drogistou v Kralupech. V
hodnosti šikovatele sloužil pod nadporučíkem Rudolfem
Lukášem.
Kadet Biegler
Ve svém díle ho autor představuje jako „Adolfa Bieglera“.
Ve skutečnosti se jmenoval Hans Bigler a byl sudetský
Němec, který byl po roce 1945 odsunut. Později se usadil
v Drážďanech, kde pracoval až do svého důchodu jako
ošetřovatel v nemocnici. Narodil se 1894 v Českých
Budějovicích, kde Biglerovi vlastnili palírnu. Jaroslav
Hašek se seznámil s Biglerem v roce 1915 v kurzu
jednoročních dobrovolníků.
Hauptmann Sagner
Čeněk Sagner se narodil 13. 3. 1884 a byl tím pouze o
dva roky starší než nadporučík Lukáš a o rok mladší než
autor „Švejka“. Ilustrátor „Osudů dobrého vojáka Švejka“
Josef Lada jej ztvárnil jako starého rakouského
důstojníka, což neodpovídá skutečnosti, i když podoba
jako taková v základních rysech souhlasí.
Kati Wendlerová
V civilním životě vlastně Anni Wendlerová. Původně
pocházela z Liberce a byla sudetskou Němkou. Její strýc
byl v Českých Budějovicích spolumajitelem pivovaru. Anni
Wendlerová poznala nadporučíka Rudolfa Lukáše v
Budějovicích. Narodila se 6. 10. 1883, tedy v době kdy
se stala jeho milenkou, jí bylo 32 let. Na rozdíl od
tvrzení autora, vdaná nebyla a zůstala Lukášovou
milenkou až do jeho odjezdu na frontu. Podle tvrzení
její sestry Marie měla mít údajně poměr i se „Švejkem-Strašlipkou“
(což je konečně naznačeno i v knize).
Sluha Mikulášek
Jedná se spíše o vedlejší postavu Haškova díla. V
civilním životě se jmenoval Jan Mikolášek. Narodil se v
roce 1900 a ještě do roku 1982 bydlel v Praze 1,
Opatovická 4. Byl posledním mohykánem z party
humoristových přátel, který ho doslova viděl na Lipnici
1923 umírat. Mikolášek se první světové války nikdy
nezúčastnil. V roce 1920 sloužil již pod kapitánem
Rudolfem Lukášem (ještě později byl dokonce povýšen až
na majora) a s autorem „Švejka“ se seznámil v Lukášově
služební pracovně v Praze. Scéna, kterou vsadil autor do
děje na východní frontě v roce 1915 se ve skutečnosti
odehrála v Praze 1920. Účast ve „Švejkovi“ stála
Mikoláška 200 korun, které autorovi půjčil, aby se s
nimi již nikdy neshledal…
Odpírač Nemrava
Legendární odpírač vojenské služby se románem Švejk
pouze mihne, když jej v druhé knize zmíní sapér Vodička.
Postava stojí však za zmínku právě pro svůj legendami
opředený osud. Hašek ostatně odpírače Nemravu zmínil už
ve své cenzurou zakázané povídce Nazarénští (1908).
Vlastním jménem Wilhelm či Vilém Nemrava se narodil v
roce 1882 ve smíšené německo-české obci Hněvotín na
Olomoucku. Když byl Nemrava na podzim roku 1904 odveden
do rakousko-uherské armády, odmítl z náboženských důvodů
přísahat a sloužit se zbraní. V následujících letech byl
opakovaně vězněn a vždy znovu neúspěšně povoláván do
armády, což trvalo až do roku 1932, kdy si v téměř 51
letech vojenskou povinnost patrně nějakým formálním
způsobem odsloužil u šestého pěšího pluku Hanáckého
náhradního praporu v Olomouci. Jeho osudy prvně byly
prvně zmapovány až v roce 2009 v knize „Vojáku
Vladimíre“.
Zdroj: Wikipedia.org
Nahoru... |
